Choceňská historie

Památné stromy

Lipová alej - při silnici z Chocně do Hemže, obvod nejmohutnějšího stromu 560 cm
Lípa srdčitá - při silnici u hřbitova v Chocni, obvod 430 cm

Choceň v osmi stoletích

   Archeologický průzkum u Lhoty Zářecké zjistil doklady osídlení choceňské oblasti už ve střední době kamenné. Lužická kultura lidu popelnicových polí zanechala častější doklady své existence zvláště v okolí Běstovic, na Hemžích i v samotném dnešním městském areálu Chocně, když osídlení postupovalo z polabské roviny proti toku řek k východu. Určitější představy o kolonizaci nám poskytuje až doba historická místopisem zaniklých dvorů a osad i první zmínkou o "Chocni v záříčí" v závěti syna komorníka Hrabiše Kojaty, který již 22. července 1227 odkazuje bratřím Sezimovi a Milotovi; s křížovníky kláštera na Zderaze mají zde vzdělávat nová pole. V zakládací listině kláštera zbraslavského z 10. srpna 1292 se kromě Běstovic, Nořína, Kosořína, Slatiny a Louček mluví už o Chocni jako místě trhovém. Choceňsko, rozdělené tehdy mezi klášterní vrchnost a pány ze Švábenic, bylo považováno za zboží královské ještě v době Karla IV., který Choceň v roce 1338 dobyl tažením proti Mikulášovi z Potštejna. Proti mocným pánům ze Žampachu vymění celé sousední území i s Chocní pánům z Lichtenberka za hrad Litici.

   Bouřlivá a proměnlivá doba konce 13. a počátku 14. století dává vzniknout i malým pevným hradům v bezprostřední blízkosti města, Zítkovu a Hlaváčovu, případně dalším opevněným místům vzájemně dosud nevyjasněných vztahů a funkcí, uchovaným dodnes v náznacích terénních vln svého někdejšího opevnění.

   Když na samém konci 14. století kupoval Hynek Hlaváč polovinu městečka Chocně, tvořily jeho díl dvory kmetcí na Choceňku, dvůr v Běstovicích, v Plochovicích v Chlenech a platy ve Skořenicích, Jindřichově Lhotě, Kunšově Lhotě, v Horkách, Borku, Seči, Všestarech, Březnici, Lhotce, Skrovnici a v Bošíně. Tato polovina zboží přešla posléze v držení Půty z Častolovic a poté do majetku rodu pánů z Poděbrad, zatímco Žampachové z Potštejna drželi druhou polovinu Chocně s mlýny a brusírnami nožířskými i s některými domy na Choceňsku, s dvory ve Lhotce nad Chocní, Březenicích, Běstovicích, Bošíně, Srubech a ves Horky. Tak se v průběhu století vytvářelo panství, které koupí ve svých rukách spojil v roce 1509 Vilém z Perštejna, sídlící v Pardubicích. Stará privilegia městské samosprávy a svobod, darována městu Heřmanem z Drnholce a pány Lichtenburky, potvrzuje před ním v roce 1422 věrný příznivec husitství Viktorin z Poděbrad.

   Choceň byla tehdy městečkem s náměstím uzavřeným branami, s domky kolem kostela, u kterého býval hřbitov, fara a špitál pro pět osob vybíraných obcí. Fara patřila k děkanství kosteleckému a byla obsazena čtyřmi duchovními, i když na krátký čas v posledním desetiletí 14.století byl farní úřad přenesen do Běstovic. Na začátku 14.století se připomíná i lázeň, k roku 1509 také škola, jejíž existenci však možno předpokládat již v dřívějších desetiletích. Dědičný rychtář a rada konšelů představovali správu měst. Za pánů z Poděbrad byly vedeny i pergamenové městské knihy, z nichž nejstarší zápis z roku 1494 se zachoval v opise. Radikálnímu táborství byla Choceň v době husitské vrácena vítěznou výpravou Jana Koldy ze Žampachu v roce 1433, který proti umírněným a katolické menšině začlenil městečko ještě před lipanskou porážkou do společenství okolních držav husitských zemanů v jednotu proti Zikmundovi. Z revoluční doby husitské si obec choceňská udržela až hluboko do 17. století slavnou památku - vzácnou pečeť se symboly husitského kalicha, metlou a důtkami na znamení společenské očisty s výmluvným latinským označením "communitas", hlásající husitské ideály občanské rovnosti přes násilné proměny pozdějších dob. Vedle znaku Tábora a Prachatic se tento městský symbol stal cenným historickým dokladem života a výmluvným svědectvím smýšlení choceňských obyvatel. V tomto smyslu je významná i kandidatura Václava z Chocně za zástupce Rokycanova v roce 1435 a diskusní styky Choceňských s tvořícími se středisky jednoty bratrské v blízké Litomyšli a Brandýse nad Orlicí v sedmdesátých letech 15. století.

   Za Viléma z Pernštejna se panství choceňské stalo součástí jeho rozsáhlých držav na Pardubicku, v Rychnově, Liticích, Potštejně, Lanškrouně a Lanšperku. Pernštejnové obdarovali Choceň právem od úmrtí (1497), nožířskými výsadami, zajišťujícími rozvoj brusíren v Pelinách při řece (1525), potvrdili minulé výsady a zajistili tak rozkvět městečka, který byl však záhy utlumen velikým požárem roku 1539. Shořelo čtyřicet domů, polovina masných krámů i mlýn Podskalský. Nový rozmach nastává teprve až za majitele Zikmunda ze Šelenberka, který choceňské panství koupil v polovině 16. století za 10 000 kop grošů. Kromě městečka Chocně, patřila k němu i Lhotka nad Choceňkem, Březenice, Nořín, Kosořín, Slatina, Sruby, Běstovice, Nasavrky, Skořenice, Bošín, Seč a některé platy v Hemžích, Kodíně a Sloupnici. Zikmund si Choceň oblíbil a zvolil ji za své sídlo. V roce 1562 začíná na břehu řeky stavět zámek s rozsáhlým dvorem, vymůže Chocni výsadu dvou ročních trhů (1558), obdaří výsadami řezníky (1571) a krejčí (1576), později se dostává nových pravidel i ševcům (1585). Obec osvobodil roku 1581 od všech panských platů, povolil vařit "pivo bílé, řídké i pozdní" a prodávat ho mimo lázeň a rychtu, které pivem zásoboval pivovar panský. Zřídil správu choceňského panství, která měla dozor i nad městským úřadem. V roce 1564 koupila obec za 300 kop grošů dům Tobiáškovský a na jeho místě zbudovala radnici, v níž byly uloženy nově zřízené knihy trhové, sirotčí, svatební a soudní. Ve prospěch obce se feudální pán zřekl i patronátního práva nad farou, takže městská rada sama prostřednictvím pražské konsistoře podobojí ustanovovala kněze. Byl zřízen i kur literátský, jehož majetek spravovali dva obecní starší, vzkvétala škola, v níž se snad dostalo prvního vzdělání rodákům Janu Choceňskému (zemřel 1545), horlivému utrakvistovi, tiskaři a profesoru pražské university, autoru knih lékařských, i humanistovi Martinu Řepanskému (zemřel 1599), synu místního rychtáře Wolfa, bakaláři filosofie a lékaři, který své zájmy vědecké, uložené v Knížkách o potopě světa, Knížce o moru i pojednání O umění válečném, spojoval v duchu doby s příležitostnou tvorbou básnickou.

   Za nového majitele Hertvíka Zejdlice ze Šenfeldu zničil další požár roku 1602 téměř celé město. Hořela i radnice, kostel, špitál a škola ba i stromy v zahradách. Dřevěná stavení však byla znovu obnovena. Z řemesel získává svůj řád cech tkalcovský (1619), obec dostává od Markéty Zejdlicové dvůr Herzánku. Ze speciální zemědělské výroby se provozuje včelařství, chov ryb v řece i v rybníčkách mezi rolemi, na stráních podle běstovické cesty i vinařství. Z vinic třinácti sousedů se prodalo v obecních šencích 70 věder vína ročně a vína byla takové jakosti, že je i okolní města kupovala, i když sama měla své vinice.

   Poslednímu Zejdlicovi Rudolfovi, hejtmanu vojska ve stavovském povstání proti Ferdinandovi byl konfiskován celý majetek. Po jeho náhlé smrti, která ho zastihla v Chocni, bylo celé choceňské panství prodáno Albrechtu z Valdštejna (1623). Téhož roku přechází koupí do rukou Němce Vincence Mušingera z Grumpendorfu.

   Za posledních majitelů Zejdliců mělo městečko Choceň sto dvacet domů. Byla to stavení nízká, dřevěná, z kamene byl postaven jeden kostel, fara, snad i radnice a především budovy panské, mezi nimiž vynikal zámek. Byly v něm kuchyně, špižírny, pekárna a konírny, klenutý vinný sklep, lednice, pivovarská spilka, před nimi však obytné místnosti: "světnice zvaná fraucimer, kde svého času bydlela paní Markéta Hertvíková, komůrka, za ní malá a druhá velká, kde lehaly její dcery Bohuňka, Eliška, Marie a Anna, světnice zelená, z druhé strany fraucimeru byla kancelářka a komora přehrazená, kde pan Hertvík spával a za ní další malá světnička". Pitná voda se vedla do zámku trubkami. V blízkosti byly dvě štěpnice, v nichž se pěstoval i chmel, naproti zámecké frontě při řece stál kamenný pivovar se sladovnou, hvozdem, sýpkou na slady a bečvárnou a za ním bylo zřízeno sedm sádek na ryby. Pivovar zásoboval dvanáct krčem ve vesnicích, dva domy v městečku a dva na předměstí. Zámecké stavení bylo tedy původně skromné venkovské sídlo, uspokojující především hospodářské zájmy svého majitele. Teprve na začátku 19. století, po přestavbách za hraběte Kinského vyrostl v reprezentační budovu s dvěma sály, třicetipěti pokoji a deseti komnatami, třemi kuchyněmi a rozlehlým příslušenstvím. Jádrem předbělohorského choceňského panství bylo pět dvorů, z nichž největší byly vrchovský, postolovský a běstovický, lesy a háje, 21 rybníků výtažných a 7 potěrných, 4 mlýny, platy z 24 obcí vedle poplatků z krámů masných, piva a vína, ze mletí skladu a podobně.

   Za nového majitele Mušingera a později za jeho dědice Ferdinanda Zikmunda Kurze ze Senftenova dolehl na Choceňské pobělohorský útisk plnou silou. Kontribuce a berně se zvyšují, někdejší privilegia městečka jsou zrušena, posléze jen z části obnovena, krajem procházejí drancující vojenské jednotky pobělohorských vítězů. Nastává všeobecný úpadek živností a řemesel, zákaz vaření piva, poplatky císařským i švédským vojskům postupujícím v roce 1639, 1641 a 1649 od Hradce Králové k Litomyšli, přicházejí nové robotní povinnosti i všeobecná nejistota sužující obyvatele, kteří "ani chleba nemajíce s manželkami a dítkami svými okoušeti musí neobyčejnou stravu dobytčí". Cizí šlechta zahajuje se vší horlivostí i boj proti nekatolíkům. Nařízená návštěva kostela, zpovědi, evidence neposlušných osob, zákaz večerního vycházení a jezuitské misie mají pod vedením místního faráře Jana Dominika Kočského vrátit církvi všechny nekatolíky. Ale ještě v roce 1651 se na pět set obyvatel ke katolické církvi nepřihlásilo. Není divu, že za těchto okolností propuká už v roce 1627 první pozdvižení na Choceňsku v souvislosti s povstáním lidu Čáslavska, Kouřimska a Rychnovska. Hejtman kraje Hradeckého Ota z Operštorfu má věc podle nařízení zemských úředníků vyřešit a pohrozit městečku Chocni "vložením kumpanie lidu válečného na obtížnost jich".

   Krátce po smrti Kurzově přichází v roce 1686 městečko a panství do majetku Jana Bedřicha Trautmannnsdorfa, jehož rod zde vládne až do začátku 18. století. Právě tak jako jeho předchůdci zneužívá své neomezené feudální moci k utužení robot, soudního rozhodování k bezohlednému teroru. Na Chlumu na bříze, později na dubové šibenici byli popravováni odsouzenci za potulku, za krádež koní i jiné přestupky katem z Mýta (do roku 1651), později místními katy z rodiny lanškrounských Gruberů. Ještě v roce 1760 bydlí poslední z choceňských katů Karel Flux v rasovně na běstovické ulici.

   V roce 1709 převzal hrabě Norbert Oktavián Kinský Choceň ve zbědovaném stavu. Podle zprávy komise z roku 1719 to bylo městečko chudé, v němž lidé provozují nuzné řemeslo. Když se urodí len, zabývají se podomácku přádlem, které prodávají po okolí a v Praze. Před časem měli právo vařit pivo a pálit víno, ale už nevědí, jak je pozbyli. Od svého pána musí kupovat drůbež a ryby. Domky v městečku jsou dřevěné,v "panské", neboli "široké" ulici jsou dřevěná podloubí, dosud stojí tři brány: Záměstská u fary, Podskalská (zbořena v polovině 19.století) a na Choceňku u zámku (zbořená r.1727). Jednoposchoďová zděná radnice s vížkou a hodinami byla skládkou šatstva a skromného vybavení žoldnéřů. Vedle ní stála šatlava s kládou. Před kostelem se popisuje chatrné dřevěné stavení školní budovy, v níž je světnice s lavicemi, síň, sklep a místnost pro učitele s kamny a chlebovou pecí, měděncem a almárkou. Dřevěný špitál s pěti špitálníky byl vydržován z panských prostředků. A tak jenom fara se mohla pochlubit bohatými důchody.Není jistě náhodou, že právě v této době vzniká komplex architektonicky cenných barokních staveb fary (1731), nového kostela Františka Serafinského (1732), budova špitálu (1750) a zvonice podle plánu Mikuláše Rossiho. Dřevěná socha Floriána uprostřed náměstí je nahrazena mohutným barokním sloupem. Socha Jana Nepomuckého z dílny Pacáků připomíná tvořící se kult tohoto světce českého baroka.

   Literátský kur obnovený při kostele v roce 1730 soustřeďoval zpěváky a hudebníky, mezi nimiž uplatňoval své významné skladby pastorel a rorát místní hudební skladatel Tomáš Norbert Kautník (1698 - 1775), jehož dílo dodnes vzbuzuje pozornost monumentalitou výrazu i přirozeným citem a lidovou prostotou. Na tradici církevních her tohoto období navazuje na začátku 19.století první ochotnické divadlo. V samotné Chocni i v okolních vesnicích se dosud udržují skupiny tajných nekatolíků. Jejich sledování, slídění po zakázaných knihách, misie v čele s proslulým Koniášem (1752) a výslechy provázejí život obyvatel až do konce 18. věku. Zničující požár roku 1725 přispěl nejen ke stavbě kostelního areálu, ale podnítil i stavbu nových domů, které podle nařízení vrchnosti byly opatřeny kamennými štíty proti ohni. Do poloviny století přes nové těžkosti pruských válek stálo v Chocni 263 domů. Malé vrchnostenské městečko dostává novou podobu.

   Za knížat Kinských spravuje městečko dvanáct konšelů a čtyři starší obecní s panským a dvěma obecními rychtáři. Postupující katolizaci vyjadřuje nový městský znak s postavou knížete Václava (od roku 1715). Kinští utužují nevolnictví a připojují k choceňskému panství i panství rosické, úřetické a březovské. K dávné výrobě pivovarské, vinařské, mlynářské, nožířské a tkalcovské přibývají v 18.století cechy zámečnický, kovářský, truhlářský, hrnčířský, bednářský, provaznický, pekařský a pernikářský. V blízkosti staré brusírny vzniká u náhonu i papírna, která pracuje až do roku 1857.

   Doba obrozenecká s probuzeným zájmem o českou minulost a český jazyk projevuje se v Chocni prvními pokusy o divadlo. Teprve v souvislosti s revolučním rokem 1848 dochází k pravidelnějšímu národnímu životu vlastenců sdružených ve čtenářském spolku Slovanské lípy. Svobodomyslné tužby se tehdy šíří v lidových vrstvách demokratickými a sociálními ideály hlásanými revolučními mysliteli Emanuelem Arnoldem, Karlem Sabinou i choceňským Dr. Kodymem. Jsou vyjadřovány politickými požadavky skupiny Josefa Spiegla i protifeudálními bouřemi, které vrcholí na jaře 1849 tažením proti nenáviděné vrchnosti zastupované bezohledným ředitelem panství Ryšánem. Teprve zásah vojska povolaného z Vysokého Mýta a Litomyšle a uvěznění několika revolucionářů zlomí toto první novodobé vystoupení choceňských obyvatel. Doba feudálních pořádků skončila tehdy sesazením posledního rychtáře a zvolením samosprávy radních v čele se starostou, vyhlášením samostatného města Chocně.

   Stavba komunikací, zvláště silnic k Vysokému Mýtu (1817), do Kostelce (1833), k Litomyšli (1840), k Hemžím a Brandýsu (1847), především však vybudování státní dráhy v hlavním směru Praha - Česká Třebová (1843 - 1845), na níž první jízdou 22. února 1845 byla zahájena pravidelná doprava, později trati do Broumova (1875) a Litomyšle (1882), měla pro rozvoj města rozhodující význam. Nejenže v tomto období stoupl počet obyvatel o čtvrtinu (v roce 1881 měla Choceň 3712 obyvatel), ale spojení s okolními městy a včlenění do celostátního trhu znamená rozvoj průmyslové výroby. Podstatně se v průběhu 19. století změnila i sociální struktura obyvatelstva. Choceň se stala městem železničářů a průmyslových dělníků.

   Budovy zaniklé papírny a dolního mlýna umožnily v roce 1857 vznik prvního průmyslového podniku - přádelny lnu, která zpracovávala domácí produkci i len z Ruska. V roce 1903 byla přeměněna na přádelnu bavlny firmy Robitschek, k níž v roce 1909 přibyla i tkalcovna. Druhá tkalcovna vznikla po zrušení mlýna v Pelinách. Dalším důležitým průmyslovým podnikem byla Mrázova továrna na výrobu chladírenských strojů (nyní ČKD).  Nové plodiny a postupné zavádění umělých hnojiv intenzifikují zemědělskou výrobu, která se stává podnětem i místního rozvoje mlynářství a pivovarnictví.

   Po únoru roku 1948 nastává další epocha vývoje našeho města. Dále se prohlubuje průmyslový charakter města: ČKD (chladící technika, naftové motory, kompresory), Perla a Hedva (textilní průmysl), dřevařské závody a důležitý železniční uzel. Počet obyvatel (se spádovými obcemi) dosahuje téměř 10 tisíc. Městské části: Březenice, Dvořisko, Hemže, Choceň, Nová Ves, Plchůvky, Podrážek.


Zpět na Choceň

Najdete-li na těchto stránkách nějakou chybu (ať již faktickou nebo pravopisnou), dejte mi, prosím, vědět na adresu webmaster@petrbalas.cz. Diky

Zpět © Petr a Denisa Balášovi
neoficiální stránky města Chocně